Jak se rodí prvorodičce doma aneb jak probíhal můj porod minutu po minutě

Když jsem byla těhotná a hltala informace o porodu, nikdy jsem nedostala detailní informace o tom, jak celý takový den probíhá. Co žena dělá a co cítí, co dělá její okolí a podobně. Nejvíc mi to dokázaly přiblížit dokumenty v televizi, kde jsou ale také střihy, protože by to jinak bylo dlouhé několik hodin a možná i dní a to nikdo neodvysílá.

A tak jsem se rozhodla, že zveřejním svůj den porodu minutu po minutě. Třeba se to někomu bude pro představu hodit. Rozhodně to není žádný ukázkový den porodu, kterým bych chtěla jít někomu příkladem. Je to prostě jen můj osobní zážitek stvořený přímo a jen pro mě.

Jedná se o můj první porod dítěte. Porod trval 17 hodin. Byl přirozený, bez jakékoliv medikace, téměř bez poranění, bez šití. Byl to takový obyčejný domácí porod, se šťastným koncem. Ale byl bolestivý.

Každý rodí tak, jak žije. Já rodím a žiju takto.
Tady je popis porodu z mého deníčku pár dní po porodu. Tedy s čerstvou esencí porodu a všeho, co se kolem něho dělo:

Je 8.5.2017, státní svátek. Petr (můj manžel) je doma. Máme volno a já už 12 dní přenáším. Dost z toho šílím, vyvádím a cítím tlak z okolí. Už ani nezvedám telefony, protože mě to vytáčí. Zítra máme jít na monitory a kontrolu na gynekologii a gynekolog už je taky nervózní. Nejradši by mě už poslal do nemocnice na vyvolání. A dává mi hlášky tipu: „Nerad bych vás příště přemlouvat na vyvolání, tak doufám, že už porodíte.“ Přitom podle Světové zdravotnické organizace se do 42+0 nepřenáší, ale jedná se o porod v termínu, přenášení začíná až 42+1. Tím se stále uklidňuji – prostě jsem v termínu, minimálně ještě dva dny. Do 42+1 porodí prý více než 70% žen. Tak já taky porodím! A pokud by to nevyšlo a bydlela bych v zahraničí, teprve 42+1 by začínaly podnikat první pomalé krůčky na vyvolání porodu. Ale u nás v Čechách se říká, že se přenáší 1 den po termínu porodu. To je teda blbost.

Včera jsme byli na nákupech, pak jsme šli na nekonečně dlouhou procházku do největšího krpálu v okolí. Plahočila jsem se stejnou rychlostí a silou jako velryba na souši. Večer jsem si dala svařák a pomilovali jsme se. Snad ty babské rady zaberou. 

Cítím z Petra, že už je na něj to čekání dlouhé a je nervózní.

02:34 – 07:00

Ve 2:34 ráno mi začíná první velmi silná kontrakce, která mě probudí. Ihned mi najíždí další. Běžím si najít nějaký bloček a tužku, abych mohla intervaly zapisovat, jinak si to nepamatuji. Rozestupy jsou 5 minut, maximálně 8. Čas v mé dimenzi přestal fungovat. 5 minut mezi kontrakcemi mi připadá jako kdyby trvalo 2 hodiny. Stihnu si mezi tím i odpočinout. Snažím se spát, ale nejde mi to. Takže ležím v posteli a prodýchávám, funím. Bolí to pekelně od začátku. Mnohem víc než jsem čekala.

Budím Petra a s úsměvem mu říkám, že asi rodíme. 🙂

Ležíme a zapisujeme do notýsku čas kontrakcí. Jsou pravidelné. Ale čekám. V hlavě mám nastavené, že to určitě bude trvat dlouho, takže nechci hned volat porodní asistentce.

Chodím často čůrat. Na záchodě si všimnu, že mi odtéká hlenová zátka (takový sliz) a je růžová. Je v ní jedna úplně droboučká krevní sraženinka.

7:00 – 12:00

Ráno v 7 hodin volám porodní asistentce, že rodíme. Popisuji, jak se cítím, jaké jsou kontrakce a hlenová zátka. Probudila jsem ji, ještě spala. Říkala, že zavolá dule, kterou mám u porodu plánovanou taky a řekne jí, že dnes asi porodím.

Porodní asistentka mi říká, ať ještě vydržím, až budou kontrakce silnější nebo častější, a pak jí zavolám.

Dopoledne jsem ještě měla sílu na to, abych uvařila kuřecí vývar. Nemůžu sedět, takže si dávám k obědu polévku ve stoje u linky. A polévka je moc dobrá. Vím, že se mi po porodu ještě bude hodit.

Každou chvíli chodím na záchod čůrat. Dopoledne jsem byla dvakrát ve sprše, kde mi Petr poléval záda horkou vodou a jinak jsem v posteli.

Kontrakce se celý den nemění, mají stále stejné intervaly i intenzitu, ale já začínám být okolo 12 pěkně vyřízená.

12:00 – 15:00

Odpoledne mi kontrakce sníží intenzitu na interval po 10 minutách. Volám si znovu s porodní asistentkou a ta mi říká, ať jdeme na procházku. Že to způsobí, že se porod nadobro rozjede nebo úplně zastaví. Prý se to může i úplně zastavit a začít znovu, až následující den. Ještě mi říká, že porodní hormony jsou nejsilnější v noci, proto většina porodů se rozjíždí až večer, když se setmí a je klid.

Když telefon položím, pomyslím si, že se s tou procházkou asi zbláznila. Je to pro mě naprosto nepředstavitelné a jdu si lehnout do postele. 😀

15:00 – 17:00

Asi okolo 15 hodiny jí volám znovu, že už jsem vyčerpaná a přeji si, aby už přijely. Že si myslím, že se mi porod stejně nespustí do té doby, než tu bude porodní asistentka a dula.

Porodní asistentka říká, že se s dulou domluví a dají mi vědět, v kolik dorazí.

17:00 – 18:00

Porodní asistentka se už telefonem neozve, ale v 17 hodin se objeví u nás v ložnici. Asi zvonila, asi jí otevřel Petr, já jsem to ani nepostřehla. Vítám ji, pláču radostí, že už tam je, objímám ji a jsem šťastná a klidnější.

Domlouváme se, že mě vnitřně vyšetří, i když jsem o to původně nestála. Podkládá mi zadek polštářem a mimo kontrakci mě vyšetřuje. Bolí to jako prase. Říká, že čípek je měkký a připravený. Jsem otevřená na 2 prsty. Pak prohmatává břicho a konstatuje, že dítě už má hlavu nízko. Vše je připraveno k porodu, ale dítě není stočené ve správné poloze, proto to nepostupuje.

18:00 – 18:30

Porodní asistentka mi dává radu, ať si lehnu na levý bok. To považuji za nejdůležitější radu z celého průběhu porodu. Prý je to poloha, kdy dítě dorotuje do správné polohy, aby se mohlo narodit. Asistentka mě upozorňuje, že pro mě to může být velmi bolestivé. Mám to zkusit, jestli mi to půjde. Pak odchází do obýváku sepisovat papíry, prý je jich potřeba spousta a nechává mě v klidu. Jsem v ložnici v posteli.

18:30 – 19:00

Lehám si a po chvíli se to opravdu nedá vydržet. Brečím bolestí a prosím Petra, ať se jde zeptat, jestli můžu jít do sprchy. Samozřejmě mi to porodní asistentka dovoluje. Umírám bolestí, ani horká voda nepomáhá. Jsem úplně mimo. Cítím, že už nemůžu a najednou mám pocit, že už snad ani nejsem v těle. Pozoruji se z výšky. Bolest je nepopsatelná.

Jde mi to na tlačení. Mám pocit, že se pokadim. Rychle lezu z vany a letím na záchod. Brečím a skučím bolestí. Mám mokré nohy z vany, na což zapomínám a proto dvakrát cestou k záchodu podklouznu a skoro sletím. Vím, že jsem se lekla, že spadnu, ale vůbec nezbýval čas se tím zabývat. Vyprázdnit se mi už nejde, ale cítím obrovský tlak na konečník. Asi jako kdybych měla vytlačit stolici o průměru 10 centimetrů.

19:00 – 19:30

Pořád šílím bolestí. V tu chvíli přijde porodní asistentka. Vidím, jak neví, co si má myslet. Před půl hodinou jsem byla otevřená na dva prsty a teď tady tak ječím. Něžně mi říká, ať si jdu do ložnice. Stlačuje mi pánev oběma rukama k sobě, aby ulevila bolesti. Sice to maličko pomáhá, ale žádný zázrak to není. Řvu jako lvice a brečím bolestí. Mám pocit, že už to nikdy neskončí.

Asistentka mi říká, že už mě vyšetřovat nebude, že už to nemá smysl – už rodím.

19:30 – 19:45

Přijíždí dula. Po zprávě od porodní asistentky v 18:30, že jsem otevřená na 2 prsty a očekáváme, že budu rodit ještě dlouho, nikam nespěchala. Jde si omýt ruce do koupelny a pak přichází k nám do ložnice. S porodní asistentkou se domlouvají, jaký je stav.

Pak navrhnou, že mi budou natírat záda a břicho levandulovým olejem pro uvolnění. Dula se mnou dýchá, masíruje mě a říká „TÁK, TÁK“. Já to vůbec nezvládám. Nejsem schopná dýchat nějak podle pokynů, jsem stažená, nejde mi se uvolnit. Cítím se v křeči. Šíleně to bolí.

Pořád dokola opakuji, že se bojím. Bojím se, že se to pořád nechýlí ke konci. Bojím se bolesti z každé další kontrakce. Bojím se, že mě to roztrhne.

19:45 – 19:54

Klečím na matraci, která je na zemi a jsem opřená o postel. Pod hlavou mám načechranou deku a bořím do ní hlavu, koušu ji a řvu do ní. Porodní asistentka mi nahřívá hráz horkou vodou a vložkami. Vedle mě je velké zrcadlo na šatní skříni. Vše vidím a pozoruji. Porodní asistentka říká, že už cítí tlak hlavičky a pokud chci, můžu si začít tlačit. MOJE TĚLO TLAČÍ SAMO CELOU DOBU TEĎ KE KONCI, jinak mě to vůbec nenechá.

Tato fáze mi přijde naprosto nesnesitelná. Cítím, jak se hlava rve ven a šíleně se bojím, že mě to roztrhne nebo že si vytlačím vnitřnosti nebo hemoroidy (to jsou zase ty ošklivé nezpracované historky od ostatních rodiček). Cítím, jak moje tělo urputně tlačí a já mu pomáhám. Nejde to zastavit. Klečím a ženy mi radí, ať dám jednu nohu do startovací polohy. Vůbec se mi nechce se hýbat, ale překonám se a udělám to.

Odtekla mi vytekla plodová voda. Bylo jí úplně maličko, překvapilo mě to. Asi tak jako malá sklenička vody. Zdála se mi zelená, ale ostatní říkali, že je čirá, tak to neřeším. Stejně už se s tím nedá nic dělat. Za chvíli slyším porodní asistentku, jak říká, že už vidí vlásky, ale že se bude hlavička asi ještě vracet. Že mě to asi bude pálit, tak ať se neleknu, ale tlačím dál.

Jo, opravdu to pálí jako prase. Volají rychle Petra, (který byl asi v obýváku – ani jsem si nevšimla, že tam není) ať jde na ten konec k nám. Sedá si na mandalu asi půl metru ode mě a dívá se. Dívám se na něj a vidím, jak se propojujeme. Cítím, jak na mě obdivně a s láskou v očích kouká. Uvědomuji si, jak moc ho miluju.

Asi po 5 kontrakcích je venku hlavička. Nejdříve vyleze hlavička a a kontrakce se na chvilku zastaví. Během toho všeho šíleně řvu jako by mě někdo vraždil. Vím, že babča s dědou, kteří bydlí o patra níž v domě, z toho budou mít asi infarkt, protože nevěděli, že plánujeme rodit doma.

Sdílím nahlas s úžasem a překvapením v hlase: „Dítě se otáčí!!!„. Cítím, jak se dítě uvnitř mě otočí. Je to zvláštní pocit – jak kdyby se uvnitř mě hnulo dítě, lechtá to. 😀

Na dalších pár kontrakcí porodím zbytek tělíčka mimča. Cítím žuchnutí na matraci a to, jak ze mě vše leze. Mám pocit, že ze mě vypadli i vnitřnosti, ale je to jen pupečník, krev a nevím co ještě. Dívám se pod sebe. Je tam mimino!!! Cítím obří úlevu. V duchu se divím se, že má takovou divnou tmavou barvu, ale za kratičkou chvilku zrůžoví.

Slyším porodní asistentku, jak se ptá, co je to za pohlaví. Křičím: „Je to kluk.“ Velké překvapení pro všechny, dopředu jsme si to totiž nenechali říct. Cítím radost. Ale jsem ještě úplně mimo. Pak se díváme na hodiny, v kolik se narodil. Je přesně 19:54.

19:54 – 20:00

Ženy mi říkají, ať si vezmu dítě do náručí. Podpírají mě pod rameny a pomalu se zvedám. Vedou mě do postele. Lehám si a dítě mám na břiše. Vysouvám si ho výš a on se okamžitě přisává jako pijavice. Je to dokonalý pocit. Nechápu, jak to tak intuitivně ví.

Mám ho na břiše 2 hodiny a celou dobu je přisátý, ani se neodpojí. Všichni jsou z toho překvapení, ale šťastní.

Sama se cítím jako totálně zranitelný novorozenec, vše je tak intenzivní. Vše vnímám naplno.

Dítě na sobě nemá už skoro žádný mázek, protože jsem dlouho přenášela. Je tak krásnej.

Ležím na posteli s dítětem na sobě. Ženy mě prosí, ať trochu roztáhnout nohy, aby mi zkontrolovali placentu. Bojím se další bolesti. Jsem rozklepaná. Lehce zatáhnou za pupečník a placenta sama vypadne. Kontrolují ji – je celá a v pořádku.

Pupečník tepe jen pár minut, ale domlouváme se, že ho odstřihneme až za 2 hodiny. Prosím ženy, ať na mě vůbec nesahají, že se bojím další bolesti. Porodní asistentka konstatuje, že vnější poranění nemám žádné. Rozhoduji se, že vyšetření nepodstoupím, i kdybych měla být natržená zevnitř. Raději to nechám srůst samo.

Jsem šťastná, že už to mám za sebou. Porod skončil.

20:00 – 22:00

Po chvilce kojení cítím velké teplo pod mimčem. Ptám se, co to je a odhrnujeme deku. Malý mě celou úplně totálně pokadil smolkou. Má to stejnou barvu a konzistenci jako ropa. Nechci ho sundat, takže to necháváme být. Po chvilce mě ještě dvakrát počůrá a znovu pokaká. Ještě, že mám celou postel obalenou igelitem a na tom povlečení, které půjde rovnou do popelnice. 😀

Petr odběhne do obýváku, aby napsal sms nejbližším, že se nám narodilo dítě a při té příležitosti si zapne hokej, aby se podíval, jak kluci hrajou. Když mi dojde, že není u mě, prosím dulu, aby pro něj došla. Vyčítám mu to a cítím se strašně naštvaná. Rozhodilo mě to a pak to musím ještě hodně dlouho zpracovávat, abych ho za to nezabila.

Bonding trvá 2 hodiny. Ležím v posteli a asi si něco povídáme s Petrem a dulou. Nepamatuji si to.

22:00 – 22:30

Porodní asistentka dělá poporodní vyšetření miminka na druhé půlce postele vedle mě. Ptá se Petra, jestli chce odstřihnout pupečník, ten to odmítá. Prosím, jestli to můžu udělat já. Je to trochu náročné, musím se natahovat. Nakonec jsem dost blízko. Je to takové žužlavé a chvíli s tím zápasím, ale podaří se mi to a mám z toho radost.

Dula přinese velkou misku s teplou vodou. Nejdříve se snaží namočit plínku a tou miminko otřít, ale to moc dobře nejde kvůli té smolce, kterou má na celém těle. Rozhodnou se ho v té velké misce vykoupat celého. Ponoří ho a omývají. Moc se mu to líbí, je úplně klidný a užívá si to. Krásné.

Všechna vyšetření jsou v pořádku. Váha je 3,70 kilogramů. Délku neměříme, nechceme mu natahovat nožičky, které má pokrčené.

Pak si nepamatuji, co bylo s mimčem (asi ho hlídal Petr), já jsem se šla osprchovat. Vedla mě porodní asistentka. Došla jsem pomalu do koupelny, vlezla do vany a začala se sprchovat. Asistentka se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Říkám, že nejsem – motá se mi hlava. Rychle mě osprchuje a pak na mě pustí ledovou vodu, abych se probrala. Vylezu z vany. Jsem bílá, leknu se sama sebe v zrcadle. Mám obecně málo železa a teď se to projevuje hodně, přitom porodní asistentka konstatovala, že ztrátu krve jsem měla malou. Jdu si zase lehnout.

Cítím, jak mě vše pálí uvnitř. Dítě se narodilo s ručičkou vedle hlavy, a to způsobilo asi vnitřní poranění.

Dostávám nějaké rady ohledně sprchování, kojení, odpočívání. Ženy si balí věci, mou placentu, aby ji zpracovaly do kapslí, loučí se a odjíždí. Přejí nám hezkou první noc a my ležíme.

22:30 – 07:00

Dítě asi do 3 do rána nespí, pořád se budí, ale mně to nevadí. Jsem unavená, ale stejně mi nejde usnout. Jsem tak plná emocí a dojmů. Koukám na miminko, na mého muže a pomalu si uvědomuji, že už budeme navždycky tři. Mám pocit, že se narodila nějaká nová část mně a teď tu se mnou leží. Jsem vděčná a šťastná. Jsem jiná.

Jsem máma.