Moje krizovky po porodu aneb těžké chvilky novopečené maminky

Krásný přirozený porod. Všechno super. A přesto jsou tu ty krizovky po porodu? Jakto?

Příchod našeho drobečka na svět a první dny po porodu prvního dítěte jsou jedny z nejintenzivnějších dní v životě. Každý si to představuje jako cestu rájem s pohodičkou a překrásným sžíváním.

Bylo to krásný, ale taky nechutně těžký období 😀

Každá žena si projde obdobím po porodu s tím, že těžké chvilky jsou u někoho menší, u někoho větší a u někoho třeba žádné. Sdílím své zážitky proto, že se o tom málo mluví. Proto, že každá novopečená maminka potřebuje slyšet, že je normální prožívat i stavy, kdy už jsme na pokraji sil. Není sama, jiné ženy to tak mají taky. A taky slyšet, že když to zvládly jiné, zvládne to taky!

Den ode dne je to lepší a lepší 🙂

1. Nemám sílu

Prožila jsem překrásný porod, ale 2 dny po něm si nejsem schopná sama ani dojít na záchod?! Během porodu jsem ztratila málo krve (prý jen asi 300 ml dle odhadu porodní asistentky). Ale jsem drobná, mám obecně málo železa a po porodu to bylo hodně znát. Motala se mi hlava a bolelo tělo. Sice jsem byla bez vnějšího porodního poranění a bez jakéhokoliv šití, ale dítě se narodilo s ručičkou vedle hlavy (na spidermana), takže mě asi škráblo někde uvnitř. A pálilo to.

Teď posdílím pár praktických a intimních informací, které mě potkaly a možná i trochu překvapily.

• 2 dny po porodu mi můj muž pomáhal zvedat se z postele a vodil mě i na záchod. Sama jsem toho nebyla schopná. Bylo mi doporučeno chodit čůrat do sprchy, aby mě to nepálilo, ale to mi nevyhovovalo. Radši jsem našla na záchodě takovou podivnou zkroucenou polohu, kdy byla celá moje pravá strana výš než levá, takže mě to na té pravé straně nepálilo.
• Tyto dny a ještě mnoho dnů poté jsem nevylézala z postele. Byla jsem v ní prostě celé dny a dítě měla na sobě. Tak jsem to chtěla. Dítě na mě bylo ve dne i v noci, téměř vůbec jsem ho neodkládala. Chodila jsem pouze na záchod a občas do kuchyně pro nějaké jídlo – nebo mi ho donesl muž do postele. Bylo to překrásné období sžívání, nevyměnila bych to za nic na světě a budu na to s vděčností vzpomínat.
• Ženám se doporučuje na židli sedět na nafukovacím kruhu. Má dula to nedoporučila z důvodu možného obnovení porodních poranění. Takže já jsem v případě nutnosti seděla na pěnovém polštáři, to mi bylo nejpohodlnější, protože se přesně přizpůsobil tvarům mého bolavého tělíčka. Ale většinu času jsem stejně ležela.
• Očistky mi trvaly opravdu celých 6 týdnů a skončily snad posledním dnem šestinedělí – jako na zavolanou 😀

Trvalo mi zhruba 3 týdny, než jsem se dostala do stavu alespoň nějaké slušné síly, kdy jsem byla schopná fungovat. Naštěstí většinu praktických věcí obstarával můj muž a blízcí, takže já jsem si mohla užívat šestinedělí do sytosti a starat se hlavně o sebe a mimčo.

2. Můj muž není na prvním místě a žárlí na dítě

2 týdny po porodu jsem byla plně zahloubaná do procesu seznamování se s miminkem. Mimčo bylo pořád na mém těle, téměř jsem ho neodkládala, takže nebylo ani mnoho příležitostí se mazlit s mužem. A ten si prošel hlubokou krizí, že už pro mě není jako muž na prvním místě.

Mluvili jsme o tom, řešili to. Chápala jsem, že se cítí ohrožený. Byl mezi námi v tu chvíli další „příživník“, ke kterému se můj muž trochu bál přiblížit a respektoval, že v tu chvíli patří dítě hlavně k matce.

Přesvědčovala jsem ho, že i když na to teď možná nemám kapacitu, abych to dokázala, přesto zůstává pro mě mým mužem číslo 1 a dítě je dítě – náš společný plod vztahu. Není důležitější než on, je prostě jinak důležitý.

Naštěstí se po jednou hustém rozhovoru srovnal a začal cítit, že moje láska k němu se nezměnila, je hlavou rodiny, akorát k nám přibyl další člen. Úplně si to sedlo až po delší době, kdy si sám začal hledat cestu k dítěti. Pomáhalo tomu, když mohli být kluci spolu sami a manžel cítil, že se o dítě dokáže postarat – hrát si, nosit, přebalovat. Pro mě to byla informace, že prostě toho chlapa musím nechat, aby si vybudoval své OTCOVSKÉ SEBEVĚDOMÍ stejně jako si ho buduji každý den já sama.

3. Mám pocit, že jsem na všechno sama

Po dvou týdnech dovolené začal můj muž zase chodit do práce a já zůstávala celé dny doma sama. Šestinedělí jsem prožívala bez návštěv. Jen asi 2x za týden k nám chodila tchyně a moji rodiče.

Člověk si řekne, že matka má vrozené instinkty, aby se dokázala postarat o dítě. Jo, to asi má, ale instinkty nejsou vše. Chybí nám praxe, zkušenosti a znalosti. Takže se každá žena prostě matkou teprve učí být. Neuměla jsem přebalovat, kojit, nosit dítě. Prostě nic. Všechno bylo nové a zároveň zajímavé, jak jsem se to rychle naučila.

Občas jsem si zavolala se starší kamarádkou, která už si tím prošla. Bohužel se díky přírodě vše brzy zapomene, tak už si ty zkušenější kamarádky spoustu věcí nepamatují a neumějí se přesně vžít do té situace.

Lék jsem na to dostala až ve třech měsících dítěte. Začala jsem chodit do mama-mimi skupinek. Prostě do skupinek, kde se schází maminky s miminky. Do jedné mě pozvala v té době pro mě téměř neznámá žena – prý se tři maminky schází a že se můžu přidat. Do druhé jsem začala chodit k laktační poradkyni. Ze začátku jsme se se ženami vůbec neznaly. Měly jsme společné to, že máme děti, všechny řešíme podobné věci a jsme na vlně kontaktního rodičovství.

Nyní už je to 4 měsíce, kdy se scházíme každý týden 1-2x. S některými jsme přítelkyně, s jinými jsme se hodně sblížily a s některými prostě jen jsme ve stejné skupince žen. Tam jsem nalezla podporu, sílu, sdílení, pochopení. Protože je super mít bandu holek, které přesně ví, o čem mluvíte – protože to doma zrovna řeší taky.

4. Nemám jistotu u kojení

Moje dítě se ihned po narození přisálo na dvě hodiny a vůbec se nechtělo pustit. Je to savec tělem i duší. A tímto duchem se to neslo celé šestinedělí. Tím, že jsem porodila doma, mi nikdo nehlídal váhu, intervaly kojení ani techniku. To bylo sice na jednu stranu super, protože jsem opravdu kojila instinktivně, na druhou stranu jsem se ale neměla moc s kým poradit.

Kojila jsem na „savčí polohu“ hned od narození. Ležela jsem v posteli v pololeže/polosedě, dítě bylo na mém břiše napříč, leželo svou vahou na mě a samo si určovalo tempo a dobu přisátí. Šlo nám to skvěle.

Vše bylo v pořádku, dokud jsem to nezačala moc řešit. Zamýšlela jsem se, jestli náhodou nekojím špatně. Ostatní ženy kojí v jiných polohách – a ty mi vůbec nešly. Dítě začalo najednou ve 2 měsících mlaskat – vsugerovala jsem si, že to už je určitě signál, že něco dělám špatně a navíc ty hovínka jsou v barvě vajíček tak dvakrát za týden 😀

Zvala jsem si laktační poradkyni ihned po porodu a často s ní konzultovala po telefonu. Zaměřovaly jsme se na techniku, kterou jsem měla zvládnutou dobře. Jenže dítě se prostě vyvíjí, mění a ta technika není všechno. Pak mě něco osvítilo a řekla jsem si, že investuji ještě 600 korun na konzultaci jiné laktační poradkyně. Na netu jsem si přečetla zajímavé motto: „Je lepší investovat 600 korun za jednu konzultaci laktační poradkyně než 600 korun za 1 krabičku umělého mléka a tu pak kupovat ještě mnohokrát.“ To mi dávalo smysl.

Laktační poradkyně přišla, řekla mi, že mi teče mléko moc rychle, proto malý mlaská. Že poloha, ve které kojím je pro mě ta nejlepší, protože mi vyhovuje a další pohlazení pro mou duši, díky kterým mi dodala sebevědomí. Vymýtila mé strachy, že mě budou další ženy hodnotit, jak špatně kojím, protože prcek mlaská a podobně. Prostě mě ukonejšila.

Teď už vím, po 7 měsících kojení, že je to naprostá pravda a dodat ženě sebevědomí v kojení je to nejdůležitější. Je totiž úplně jedno, jaká je technika, poloha a jak u toho vypadáte. Nejdůležitější je, jak se cítíte. Mít teplo, klid, pohodu, uvolnit se a hlavně KOJIT, KOJIT, KOJIT. Pořád, kdykoliv, stále, nejlépe neustále! 😀 Každé dítě to miluje a nic jiného by stejně nejradši celý den nedělalo.

A teď to mám tak, že kojení se stalo mojí úúúúúplně nejoblíbenější činností na celém maminkování. A vůbec se mi nechce začít dávat příkrmy – a to už budu muset brzo začít 🙁 😀

5. Jsem unavená jako ještě nikdy předtím

Když jsem chodila do školy a vracela se domů, někdy jsem si dala šlofíčka, protože jsem byla unavená. Pak jsem začala chodit do zaměstnání a u toho navštěvovala vysokou školu, bylo toho hodně a padala jsem na držku. Ale to, co zažívám s malým dítětem, to je únava, kterou jsem si opravdu nedovedla nikdy ani trochu představit.

Moje dítě skoro nespí přes den a v noci vstává už několik měsíců každou hodinu, maximálně každou druhou hodinu. Někdy, než stihnu usnout, tak on už se probudí znovu. Většinou večer uspím dítě okolo 8 hodiny, seberu poslední zbytky síly a strávím čas v objetí se svým milovaným mužem a pak jdeme okolo 9 spát. 😀

Naštěstí příroda je milující a ženu obdaří obrovským množstvím dobíjecích hormonů, takže si většinu času připadám jako pod vlivem nějaká omamné látky. A život s dítětem jde zvládat překvapivě lépe, než se na první pohled může zdát. Prostě to dá každá matka, nakonec si totiž na ten stav permanentní únavy zvykne a přijme ho do svého nového života. 😀

6. Mám neustále hlad a žízeň

A teď jedna pro odlehčení. 2 roky před otěhotněním jsem se většinu času stravovala vegansky a bezlepkově. V těhotenství jsem myslela, že naopak sežeru všechno, co jen očkem zahlédnu. Měla jsem neskutečný hlad i chutě. Na všechno a pořád.

Doufala jsem, že to po porodu přejde. Jenže přesně naopak. Tím, že jsem malého byla schopná kojit i několikrát za hodinu, moje tělo toužilo po přísunu jídla v enormním množství. A mám to tak doteď. Můj muž se často bojí, že sežeru i jeho. Jím stejně velké porce jako můj manžel a mezitím ještě spoustu dalších malých svačinek. Naštěstí jsem se ale začala hlídat a jím podle toho, co já považuji za zdravé, takže nemusím mít žádné výčitky. 😀

Na závěr

Zjistila jsem, že nejvíc krizovek jsem si způsobila sama tím, že jsem nad věcmi moc přemýšlela. Nebo případně dohledávala informace na těch supr čupr online diskuzích. Nejlepší způsob pro mě je, snažit se co nejvíce obklopit zkušenými ženami, kterým můžu kdykoliv zavolat a zeptat se jich, co mám dělat. Nebo těmi, které mě provedou mým pocitem a pomohou mi ho zpracovat a nechat odejít.

Těším se na sdílení vašich příběhů. Dejte mi vědět do komentářů, co vás překvapilo a potrápilo po porodu a jak jste se s tím vypořádaly.